ACADEMIA RERUM CIVILIUM

Nevíte, co to je politologie? Čtěte dál... (text převzat z publikace Stručný průvodce politickou vědou aneb klíč k politické teorii)

"Bystré pozorovatele - a takovými jistě všichni jste - už musela napadnout otázka, proč se někdy objevuje pojmenování našeho oboru jako politologie a někdy jako politická věda. A proč nesou tato skripta název Stručný průvodce politickou vědou a ne politologií? A co to vlastně ta politologie - politická věda (latinsky scientia politica) je? A co je to vůbec politika? To je hned na úvod několik závažných otázek. Tak se tedy pustíme do odpovědí!

Co je to politika? Tak a je to tady - první otázka, na kterou není snadná odpověď. Slovo politika pochází z řeckého výrazu politiké a to je také to jediné, na čem se shodnou všechny učebnice základů politické teorie. Každý autor učebního textu většinou komentuje to, co si pod pojmem politika představuje on. Abychom zbytečně nevymýšleli novou definici, zůstaňme u té nejjednodušší - politika je umění řídit stát, v širším významu slova jde o vztahy mezi státy, národy, společenskými skupinami (ale také o vztahy uvnitř těchto skupin) a mezi politickými institucemi.

„Co je to za vědu, která ani neví, jak se správně jmenuje?“ řeknou si oprávněně mnozí z vás. Nejvýstižnějším označením oboru studujícího politiku je zřejmě věda o politice či politická věda. Pod těmito názvy také vznikala první pracoviště, která se ve světě začala teorií politiky vědecky zabývat. V těch zemích, kde po roce 1945 vládly monopolně komunistické strany a téměř všechno muselo být „politické“ a „vědecké“, se teoretici politiky rozhodli přijmout název, který slovo „politická“ obsahovat nebude - tedy název politologie. Označení politologie pochází z němčiny a do světa našeho oboru jej uvedl především Ossip Karl Flechtheim.

Ale abychom otázku názvu politické vědy shrnuli  - v našich podmínkách se pod názvem politologie studuje věda o politice, a proto ať už chcete studovat politickou vědu, politologii či vědu o politice, budete v České republice studovat jeden a stále ten samý obor. S problematikou názvu souvisí i otázka definice této vědy. Spokojme se s tím, že politologie (politická věda) je společenskou vědou o politice, základem této vědy je moc a její zneužívání.

Každá vědecká disciplína má svoje dějiny. V předchozím odstavci jsme si řekli, že základem naší vědy je otázka moci. A protože moc a boj o ní jsou staré jako lidstvo samo, je tak i politická věda jedním z nejstarších vědních oborů. Samozřejmě, že první pokusy o popis politické situace nemůžeme pokládat za politologické analýzy či propracované vědecké studie, stejně tak, jako pravěké trepanace lebek nejsou neurochirurgickými operacemi mozku v dnešním pojetí.

Možná jste již někdy při svém studiu slyšeli větu, která začínala slovy: „Už starý Aristotelés...“. Ano, právě starověký myslitel (a tady je toto pojmenování, na rozdíl od mnoha současníků, více než vhodné) Aristotelés (384 - 322 př.n.l.) položil základy kritickému výzkumu politiky. Aristotelés společně se Sókratem (asi 469 - 399 př.n.l.) a Platónem (427 - 347 př.n.l.) tvořil trojici antických filozofů, kteří mnoho času a úsilí věnovali filozofii politické. Velká antická trojka se stala námětem mnoha historek, obzvláště pikantní jsou příběhy o soužití Sókrata s manželkou Xantipou. Sókratés je však studenty oblíben hlavně proto, že nenapsal žádné dílo (a pokud ho napsal, nedochovalo se) a jeho myšlenky a život známe pouze zprostředkovaně. Z děl Aristotelových připomeňme Politiku, z Platónových pak Ústavu.

Další klíčovou osobností naší vědy, když však přeskočíme několik staletí, je florentský diplomat, politik a teoretik Niccolò Machiavelli (1469 - 1527). S tímto jménem jste se již určitě setkali, většinou bývá dosti nešťastně spojováno se zápornými jevy v politice. Ve svém díle Vladař totiž Machiavelli popisuje technologii moci a dává rady panovníkovi, jak úspěšně vládnout a jaké prostředky by se měly k tomuto cíli používat. A protože se neomezuje na prostředky mírové a - jak bychom dnes řekli - demokratické, stalo se jeho dílo jednou z nejslavnějších prací politické teorie. Popularita Vladaře je i dnes tak veliká, že je na seznamu přečtené literatury téměř u všech uchazečů o studium politologie a po Aristotelovi je vůbec nejčtenějším politickým filozofem.

Další z řady významných osobností Hugo Grotius (Huigh de Groot, 1583 - 1645) se proslavil jako jeden z prvních teoretiků mezinárodních vztahů. Jeho život byl více než dramatický, jedna kapitola jeho osudu se stala dokonce námětem pro Beethovenovu operu Fidelio (jak vidíte, také umění je úzce spjato s naším oborem). Grotius patřil do skupiny filozofů tzv. přirozenoprávní teorie, kde najdeme také další známé autory. Jména jako Thomas Hobbes (1588 - 1679), John Locke (1632 - 1704) nebo Baruch Spinoza (1632 - 1677) jsou vám dozajista povědomá ze středoškolských dějin filozofie. A všichni se zapsali i do dějin politických věd. Každý sice jinak, ale vždy výrazně, stejně tak jako teoretik společenské smlouvy Jean Jacques Rousseau (1712 - 1778).

Velký rozvoj zaznamenala politická teorie v 19. století, a to nejen proto, že se zrodily myšlenky Johna Stuarta Milla (1806 - 1873) či Karla Marxe (1818 - 1883). Pro všechny studenty politických věd je v 19. století důležité jedno datum - rok 1857. Tehdy vzniklo ve Spojených státech amerických první akademické pracoviště politických věd. Trvalo však ještě dlouhou dobu než se politické vědy staly nedílnou součástí všech významných světových univerzit. V současnosti pracuje již také celosvětové sdružení politických vědců, tzv. IPSA (International Political Science Association), které vzniklo teprve na konci čtyřicátých let 20. století.

A co u nás? Zatím to vypadá, jako kdybychom neměli žádného klasika politické vědy. Máme takové? Máme! Je ale smutné, že o nich málo víme, a když, tak především z dějin jiných vědních disciplín. Středověký písař Smil Flaška z Pardubic (1350 - 1402) napsal velmi zajímavou práci s názvem Nová rada, která se svým stylem blíží Vladaři N. Machiavelliho. Dílo totiž vypráví o fiktivním sněmu zvířat, který dává rady lvu - králi zvířecí říše. A co teprve taková jména jako Jan Hus (asi 1371 - 1415), Petr Chelčický (asi 1390 - asi 1460), Bernard Bolzano (1781 - 1848) a mnoho dalších - co o nich jako o teoreticích politiky víme? Tady se přímo nabízí velká šance pro budoucí politology, jak se proslavit."